V rámci projektu Erasmus+ jsme se v květnu vydali do rumunské Kluže (Cluj-Napoca), města, které si mě okamžitě získalo svou atmosférou. Kluž je označována za kulturní a historické centrum Sedmihradska, typický pro Kluž je určitě živý studentský život, spousta kaváren, restaurací a historické centrum plné úzkých uliček a starobylých budov.

Naše setkání probíhalo v lesní školce Stejarul Pitic, která se nachází méně než 20 minut městskou dopravou od centra města. Školka leží v obytné části mezi panelovými domy, což pro nás bylo zpočátku poměrně nezvyklé. O to překvapivější ale bylo, že ze zadní části zahrady vede strmá pěšina přímo do lesa a okolní přírody. Vzniká tak jedinečné propojení městského prostředí a přírodního zázemí – vlastně taková městská lesní školka.

V této školce mají tři skupiny dětí. Dvě skupiny mají osmnáct dětí, třetí pouze čtrnáct. Dvě větši skupiny mají své 3 pedagogy a jednoho asistenta. Role se během dne prolínají podle služeb a potřeb dětí, ale celkově je ve školce velmi silná personální podpora a týmová spolupráce. Zahrada je rozdělena na dvě části a nabízí velké množství herních prvků i příležitostí pro volnou hru. Zajímavé pro nás bylo, že každá skupina vyráží do lesa pouze jednou týdně, jinak děti tráví většinu času právě na zahradě. Ráno mohou dorazit do školky kdykoliv od 8 do 9:45, protože v 10 hodin začíná ranní kruh. Školka zavírá v 17 hodin.

Jednou z prvních aktivit, které pro nás připravila Anca – koordinátorka školky a naše průvodkyně – bylo mapování rizikové hry v prostředí jejich zahrady. Dostali jsme mapu zahrady a v menších týmech jsme procházeli jednotlivá zákoutí i herní prvky. Naším úkolem bylo určovat, jaké druhy riskantní hry dané prostředí umožňuje, kde děti mohou zažívat přiměřené výzvy a kde už se naopak objevuje nebezpečí, které není přínosným rizikem, ale spíše hazardem.

Bylo velmi zajímavé sledovat, jak odlišně mohou jednotliví pedagogové vnímat stejné prostředí. Po společné diskusi jsme porovnávali své pohledy, hledali rozdíly a vyhodnocovali, které typy riskantní hry jsou v prostředí zastoupeny nejvíce (hra ve výšce,hra ve vysoké rychlosti) a které naopak chybí (hra v blízkosti přírodních živlů). Označovali jsme také místa, která byla objektivně nebezpečná – například uvolněná prkna, vyčnívající hřebíky nebo nestabilní konstrukce.
Právě tato aktivita mi přišla díky vzájemným diskuzím velmi inspirativní a snadno přenositelná i do našich školek. Podobné mapování lze udělat téměř kdekoliv – na zahradě, v zázemí školky i v lese – a pomáhá pedagogům lépe porozumět prostředí, ve kterém se děti pohybují.
Část našeho programu tvořila také teorie a diskuze o roli dospělého při riskantní hře. Opakovaně na většině setkání zaznívá, jak důležité je umět děti pozorovat zpovzdálí a nevstupovat okamžitě do každé situace. Dospělý by neměl řešit problém za dítě příliš rychle, ale spíše vytvářet bezpečný rámec, ve kterém dítě může samo objevovat své možnosti a limity.

Hovořili jsme také o prostředí samotném – zda dětem nabízí dostatek výzev a rozmanitosti. Důležitou součástí práce pedagoga je samozřejmě také průběžné vyhodnocování rizik a přínosů aktivit a týmová shoda na tom, co už je za hranicí přijatelného rizika.

Velmi silně ve mně rezonovala část věnovaná komunikaci s dětmi. Místo automatických vět typu „Dávej pozor!“ jsme hledali podporující otázky, které dítě vedou k uvědomění vlastního těla a situace:
„Jak se teď cítíš?“
„Co plánuješ udělat dál?“
„Jaké jsou tvoje další kroky?“
Právě taková komunikace podporuje dítě v samostatnosti a vnímání vlastních schopností mnohem více než vystrašení nebo okamžité zastavení činnosti.

Dotkli jsme se take tématu emoční bezpečnosti. Děti potřebují cítit naši klidnou, vědomou a stabilní přítomnost. Pokud máme jako dospělí vyjasněné hranice, známe prostředí i možná rizika a jsme v souladu jako tým, můžeme být pro děti bezpečným bodem a zároveň jim dopřát prostor pro objevování a růst.

Byli jsme také velmi rádi, že se k nám přidali průvodkyně další rumunské lesní školky s názvem Peter Pan, která se nachází přibližně sto kilometrů od Kluže, uprostřed přírody. Tato školka řeší úplně jiné situace než školky městské. Zatímco v blízkosti města musejí být pedagogové připraveni kontrolovat prostředí od střepů, odpadků, mít popsaný postup při setkání s bezdomovci a řešit bezpečný pohyb v okolí silnic, zde se připravují například na možné setkání s medvědem.

Průvodkyně nám popisovaly jejich domluvené postupy. Při pohybu skupiny jde vždy jeden dospělý první a druhý uzavírá skupinu. Pokud průvodce zapíská na píšťalku, děti okamžitě běží k průvodci. Velmi krásný byl i jejich každodenní rituál – před vstupem do lesa děti hlasitě zdraví les a jeho obyvatele. Nejde jen o symbolické propojení s přírodou, ale i o praktickou prevenci, protože zvířata mají možnost se včas schovat nebo utéct. Každá průvodkyně nosí v batohu také speciální sprej na medvědy. A ano, již několikrát potkali v lese osamocená medvíďata.
Školka Peter Pan začínala jako malá skupina maminek s dětmi. Postupně vznikla první třída, následně druhá a dnes fungují již tři skupiny. Zajímavostí je, že třetí skupina má zázemí v jurtě zakoupené na doporučení z České republiky.

A jakou aktivitou jsme se ve čtvrtek rozloučili?

Rozdělili jsme se do třech pracovních skupin, které hledaly způsoby, jak šířit myšlenku a téma přínosného rizka dál.
Jedna skupina řešila komunikaci s rodiči, druhá s kolegy a třetí komunikaci směrem k veřejnosti.
V naší skupině, která řešila rozšíření myšlenky směrem k široké veřejnosti vznikla řada praktických i odvážnějších nápadů jako např.:

• organizace "školek na zkoušku",
• workshopů pro rodiče,
• otevřených dnů,
• ale také třeba nápad na uskutečnění Risky play festivalu.

Svou roli zde také hrají sociální sítě, zaznělo jak důležité je nesdílet pouze jednoduché informace typu „Dnes jsme lezli po stromech“, ale vyprávět příběhy nebo se rozepsat, co děti během těchto aktivit rozvíjejí a proč jsou podobné zkušenosti důležité.
Jedna z účastnic měla tričko s nápisem „No risk, no magic“, které se stalo inspirací pro další nápady – třeba vytvoření vlastních tašek nebo triček s podobnými hesly. Celé setkání pak symbolicky uzavřela věta „Dream big“. Neměli bychom se bát snít ve velkém, je důležité nechat naše srdce i mysl otevřené a mít odvahu zkoušet nové věci.
Bylo zajímavé sledovat, jak několik jednoduchých slov dokázalo vytvořit pocit společného směru i sdíleného nadšení.

Nemůžeme se dočkat na další společné setkání, tentokrát na podzim u nás v České republice.

Článek pro vás připravila Patricie Jíra
Odborná řešitelka projektu Erasmus+