Příroda není jen učebna nebo kulisa. Je naší partnerkou ve vzdělávání.
Přírodní pedagogika není jednoduše pedagogika přenesená ven. Nestačí vzít děti do lesa, na louku nebo do zahrady a pokračovat ve stejném způsobu vedení jako uvnitř. Její podstata je hlubší: staví na vztahu dítěte, pedagoga a přírody jako živého prostředí, které samo nabízí otázky, výzvy, rytmus i prostor pro učení.
Lidé si často pletou přírodní pedagogiku s lesní pedagogikou.
Lesní pedagogika je doménou lesníků, kteří znají”svůj” les a tuto znalost sdílí. Zaměřuje se především na poznávání lesa, stromů, zvířat, přírodních procesů a vztahu člověka k lesu. Má často podobu programů, aktivit nebo výukových lekcí Přírodní pedagogika jde jinudy: není předáváním poznatků a informací o přírodě, ale vzdělávacím procesem, ve kterém je příroda každodenním živým spolutvůrcem učení.
A právě proto je důležité vyjasnit si její definici.
Ne kvůli slovíčkaření, ale proto, abychom lépe rozuměli tomu, co v praxi děláme, proč to děláme a o co se při práci s dětmi můžeme opřít. Definici přírodní pedagogiky vytvořil tým Elementy - Tereza Valkounová, Johana Passerin a Veronika Formánková, ředitelka LMŠ Větvička v Plzni. Veronika je také garantkou vznikajícího kurzu Pilíře přírodní pedagogiky, který bude tým Elementy sestavovat ve spolupráci s Rudolfem Hettichem a bude otevřený už ve školním roce 2026/27.
Fotka je z Lesního klubu DivoČiny
Motto:
Umím se k dětem přiblížit, snížit se? Umím se opřít o přírodu, kolegyni učitelku?
Definice přírodní pedagogiky:
Přírodní pedagogika je inovativní vzdělávací přístup zaměřený na celostní rozvoj dětí prostřednictvím pravidelného a přímého kontaktu s přírodou. Příroda je v tomto přístupu chápána nejen jako prostředí, kde se vzdělávání odehrává, ale jako aktivní a důležitá partnerka vzdělávacího procesu.
Přírodní pedagogiku přinesl do České republiky Rudolf Hettich, který také definoval Prahru (německy Urspiel) jako formu volné hru v přírodním prostředí bez pomůcek a didaktického vedení, ale doprovázenou účastným zájmem učitele (průvodce).
Hlavní rysy přírodní pedagogiky:
- Jedná se o pravidelné vzdělávání ve volné přírodě, kde dítě prožívá, objevuje a rozvíjí se v souhře s přírodními zákonitostmi.
- Pedagog je průvodcem a vzorem, který vědomě podporuje volnou hru, tvořivost a zvídavost, zároveň vytváří bezpečné prostředí a vyhodnocuje průběh učení. Pedagog dobře zná vývojové zákonitosti raného dětství a také “svůj” les či jiné přírodní místo, takže dovede dobře předvídat, co mu jeho kolegyně příroda nabídne v tu či onu roční dobu a za určitého počasí. Tato předvídavost se spolu s reflexí základem tvorby celého pedagogického procesu.
- Vědomá sebereflexe pedagoga probíhá různými způsoby a je zasazená do pedagogických souvislostí v prostředí přírody. Díky ní lépe rozumíme dětem, přírodě, kolegům i sami sobě, jinými slovy profesně se stále vyvíjíme.
- Přírodní pedagogika staví na pilířích udržitelného rozvoje: nejen environmentálním, ale i sociálním a ekonomickém: materiální skromnost, preferování přírodních materiálů a principů recyklace, sdílení a spolupráce, zapojení komunity rodičů a místní komunity do vzdělávacího procesu. Zahrnuje také kulturní (spirituální) pilíř, jehož obsahem je vnímání přírody jako posvátné a člověka jako součástí přírody. Tato sounáležitost s přírodou - nikoliv znalosti nebo informace - vede k environmentální senzitivitě.
- Celostní přístup spojuje vědomosti z psychologie a pedagogiky, biologie, ekologie a podporuje tak všestranný rozvoj dítěte. Průvodce reflektuje přírodu a krajinu místa vzdělávání jako fungující kulturní celek.
Přírodní pedagogika tedy není (jen) o učení v přírodě, ale o „umění bytí s přírodou“ jako aktivním a živým spolutvůrcem vzdělávání.
Jejím podoborem je pak Lišácké učení. To buduje vztah k přírodě ještě hlouběji. Je uměním být přírodou - spojit s ní vnitřní prožívání a porozumět jejím jazykům, kterým promlouvá s každým, kdo se umí ptát a naslouchat.